Tvoření – života koření

Jsem u mamky na návštěvě. Přede mnou na stole leží talíř buchet a stojí hrnek s kávou. Mňam, u mamky je vždycky dobře, klídek, pohoda, něco dobrého na zub.

Mamka se zvedá a bere ze židle hromádku časopisů. „Marťulo, nechceš to? Leží mi to tady a je mi to líto vyhodit. Já už to potřebovat nebudu.“ Beru je do ruky jako svátost. Staré Dorky a Praktické ženy, mé nejoblíbenější časopisy. Spousta věcí v nich už je mimo mísu, ale stále jsou mi zdrojem inspirace a hrozně ráda si v nich listuji.

I teď je postupně otevírám a převracím stránky s očekáváním, co je na druhé straně. A je tu další číslo Dorky a netuším, že tento moment převrátí celý můj život naruby. Asi uprostřed časopisu narážím na obrázky ručně malovaného hedvábí a já hledím v němém úžasu na tu krásu.

Cesta

„To je nádhera, to se musím naučit“, bleskne mi hlavou a očima hladím stránky s fotkami hedvábí. Má cesta za hedvábím právě začíná.

Ano, jsem rukodělný člověk a potřebuji k životu tvoření. Myslím, že je to přirozená potřeba každého člověka. Život je přece změna a tvoření stále něčeho nového. Jenomže mi někdy připadá, že dnešní svět je hrozně komerční a v člověku kreativitu a potřebu tvořit  potlačuje.

Zavřete oči a představte si, že jdete lesem. Všude je ticho, mezi stromy prosvítají sluneční paprsky, které házejí stíny na zem pokrytou uschlým listím. Stromy, ty krásné starověké bytosti, sklání se nad vámi a šeptají to dávné tajemství.

O tom, že jste součástí Přírody, Vesmíru, že vše je plynutí, tvoření, změna a hra. Hra života, vzniku, zániku, neustálé prolínání barev a všeho kolem vás. Co se vám v jeden moment zdá pravdou, tak za minutu (nebo možná za vteřinu) je všechno úplně jinak. Že bez tvoření není život, že pořád něco nového vzniká a něco starého zaniká, to je věčný koloběh života.

Jdete dál a před vámi se vine lesní cesta. Listí vám šustí pod nohama a pár metrů před sebou uvidíte statný zdravý buk. Přijdete k němu, nedá vám to a máte potřebu se ho dotknout. Natahujete ruku a hladíte jeho stříbrnou hladkou kůru. Najednou cítíte, jak z něho do vás začíná proudit neuvěřitelná energie a vy stojíte v úžasu a  pokoře před nekonečnou sílou Přírody.

 

 

Inspirace

Příroda je obrovským zdrojem inspirace, spousta barev, jejich kombinací, struktury, tvary, pohyby, křivky, kůra stromů, ptáci. Sednete si na pařez a na kameni vidíte střevlíka. Jeho krovky házejí odlesky z černé do zelena a vy víte, že přesně tuto barvu chcete zachytit na obraze nebo třeba na hedvábí. Nebo na spadlém stromě porostlém mechem se lesknou kapky vody a vy přemýšlíte, že vypadají jako korálky olivínu, z kterých byste mohli vyrobit šperk pro nějakou ženu s olivovou pletí a zelenýma očima.

 

 

 

Stačí se dívat kolem sebe, ztišit svou roztěkanou mysl a ponořit se do ticha. Potom začnete vidět spoustu věcí z jiného úhlu pohledu.

 

 

Má cesta za hedvábím nebyla jednoduchá. Spousta zničeného materiálu, zkoušení nových věcí, které se nepodařily, vzteku, odkládání, nemá to cenu atd. Ale potom jsem se k tomu opět vracela, něco mě k tomu táhlo zpět, chtěla jsem to prostě umět. A o tom to je. Většina lidí se pro něco nadchne, prvotní nadšení je žene dopředu, třeba si i seženou spoustu drahých věcí, které potřebují k tomu, co se chtějí naučit.

Začnou tvořit, hudbu, malbu, pěstování kytek, šít, obchodovat na burze, běhání, to je jedno, cokoliv. A začnou první nezdary, ejhle, ono to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo, že ano? Ono to i trochu bolí, chce to nějaké úsilí, někdy i hodně úsilí. Je to dřina. A ono to pořád nejde a nejde, jsme vzteklí,  říkáme si: „Stejně mi to nepůjde, to se nenaučím, pořád to zkouším a ono to pořád nejde. ASI NA TO NEMÁM VLOHY.“

A ono to krásné tvoření, které by možná za týden usilovné práce začalo jít lépe od ruky a začali bychom mít nějaké první výsledky, pověsíme na pomyslný hřebík. A na světě je zase o jednoho člověka méně, který by třeba hrál krásně na kytaru,  speakoval jako rodilý Angličan, maloval kouzelné obrazy nebo vyřezával ze dřeva zajímavé sochy.

A potom nás to štve, že jsme nevydrželi a nebo taky neštve, a kytara leží někde v koutě a práší se na ni. Jednoho krásného dne přijde syn a nebo vnuk a tu kytaru tam objeví. Vezme ji do ruky a začne hrát. A protože to chce umět, vydrží do té chvíle než zahraje svou první písničku, třeba Skákal pes přes oves.

Je normální, že chceme zkoušet nové věci, tvoření je života koření. Je jako meditace, v ten moment se napojíme na vyšší zdroj energie a vzlétneme k oblakům. Když se naučíme něco nového a začne se nám dařit, začne nás to bavit a chceme umět čím dál víc a líp, opravdu se dostáváme do stavu, kdy pro nás není nic jiného důležitější, je to čistá radost, troufám si říct štěstí, které pořád někde hledáme a přitom ho máme v sobě.

Nosíme ho neustále sebou, jenom ho nevidíme. A i když máme v životě nějaké trable, je nám smutno, trápení nebo se nám  nedaří a máme něco, co je jenom naše, co nám dělá tu čistou radost, ohromně to pomáhá a uzdravuje naši duši.

A zrovna v této době, kdy mám rozepsaný tento článek, řádí ve světě strašák jménem Coronavirus. Mám pocit, že stavidla kreativity českého národa se otevřela. Zatímco druhé země bojují s nedostatkem roušek, české ženy a dokonce i někteří muži se chopili šicích strojů a začali šít. Takovou přehlídku nového módního doplňku asi hned tak někde ve světě neuvidíme. Máme to v sobě, jen je potřeba to probudit. A věřím, že díky tomuto spojenectví se brzy budeme moci vrátit do normálního života.

Co jste se v životě chtěli naučit a vykašlali jste se na to? Není právě teď ten správný čas se k tomu vrátit a objevit svou radost, své životní koření?

 

 

Miluji tvoření, barvy a hedvábí, jeho lehkost, vznešenost, ušlechtilost a brilantnost. Inspiruji originální ženy, které se nebojí být samy sebou, rády se pěkně a zajímavě oblékají a chtějí ke svému outfitu jedinečný a neotřelý doplněk. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Nahlédněte do tajemného světa hedvábí

  • Nejnovější příspěvky
  • Vyrobte si něco vyjímečného

  • Nejnovější příspěvky
  • Sejdeme se na Facebooku