Dnes je pro mne malba na hedvábí velkou vášní, která mi přináší radost z tvorby a svobodu, chvíle, v kterých mizím z reálného světa do světa fantazie a tvůrčí inspirace.

Má cesta k výtvarnu ale byla docela zamotaná. Je pravda, že tvoření mi bylo vždycky blízké, ale už jako malá holka jsem víc inklinovala k přírodním vědám. V osmé třídě jsem měla jasno: bude ze mě doktorka přírodních věd. Ale pěkně popořádku. 

Odjakživa jsem ráda tvořila. Za komunistů nic moc nebylo, a tak skoro nutností mnoha žen byla alespoň minimální znalost šití. I ty, které k tomu neměly až tak vřelý vztah, se něco málo naučily, aby mohly šít alespoň na děti nebo spíchnout nějaký jednoduchý hadřík i sobě. Šicí stroj byl skoro v každé domácnosti.

Moje maminka byla velmi zručná, šila, vyšívala, pletla. A vedla k tomu i mě. V pěti letech jsem pletla jako když bičem mrská, posléze jsem začala vyšívat, háčkovat, později i šít. Kromě toho mě zajímala také biologie a vše, co s přírodou souviselo. 

V přírodopise jsem vždy excelovala, byla jsem ve třídě v tomto předmětu jednička, taktéž chemii jsem milovala. Věčně jsem seděla u mikroskopu, běhala po louce, studovala tyčinky a pestíky, znala jsem kdejakou trávu a dělala biologické olympiády.

Mimo to jsem už na základní škole ráda a pěkně malovala. Ale tak nějak jsem byla víc zaměřená na biologii, neměla jsem ani žádnou výtvarnou průpravu, a tak jsem šla na gympl. Po neúspěšném pokusu o přijetí na vysokou školu (samozřejmě biologického zaměření), jsem nastoupila do práce, vdala se, měla děti a věnovala se rodině na sto procent, doma jsem si šila, pletla, vyšívala a malovala.

Po mateřské dovolené jsem opět začala pracovat. Zpočátku jsem byla ráda, že mám pěknou práci, ale po nějaké době ve mně začal vřít jakýsi nepokoj, neklid, něco mi začalo chybět.

Malovala jsem obrázky temperami, jen tak pro radost nebo někomu k narozeninám. Pořád jsem něco musela vyrábět, malovat, prostě tvořit.

A teď chci psát o něčem, co možná bude vypadat jako vytržené z kontextu. Jenomže to je právě to, co zásadním způsobem ovlivnilo mou další cestu. Pořád jsem něco hledala a nevěděla jsem co.

Zajímala mě vždycky psychologie a věci kolem toho, jsem člověk spousty zájmů, a tak jsem se přihlásila na kurz grafologie. Nechápu, že jsem pořád neviděla ten můj hlavní potenciál v malování a ručních pracech a pořád jsem odbíhala ve svých zájmech někam jinam. I když všechno souvisí se vším, takže ….

Myslím, že studiem grafologie se ve mně spustilo něco, co ve mně celé roky dřímalo. Začala jsem se zabývat osobním rozvojem, smyslem života, četla jsem spoustu knížek na tato témata.

V grafologii jsem chtěla pokračovat, ale byl to běh na dlouhou trať a stálo to spoustu peněz. A já je neměla, a tady nastal zlom. 

Začala jsem se ptát: „Co umím, čím bych si mohla vydělat peníze?“ Nic moc mě nenapadalo, jen to malování a šití. Zkusila jsem prodat nějaké ručně vyšívané ubrousky, ale stálo mě to spoustu hodin práce a peníze nic moc. Usoudila jsem, že tudy cesta nevede.

Tehdy už jsem vyměnila tempery za olejové barvy. První malby byly dost tristní, ale vydržela jsem, něco mě pořád hnalo dál a pomalu jsem se zdokonalovala.

Vzala jsem nějaké výtvory na ukázku do práce – a prodala svůj první obraz. Byla jsem z toho dost rozpačitá, protože mě ani nenapadlo, že by o ně někdo mohl mít zájem. Jenomže potom přišla další objednávka a mě to začalo vrtat hlavou: "Asi na tom něco bude, když se mé obrazy lidem líbí".

Přihlásila jsem se na výtvarný kurz a začala objevovat nový svět.

A v té době jsem se na jednom minikurzíku v našem městě seznámila s malbou na hedvábí. Protože jsem člověk rukodělný a chtěla jsem to vyzkoušet, přihlásila jsem se tam. Vytvořila jsem tam za hodinu práce malé dílko, které mám dodnes schované.

Ale v návalu dalších starostí a povinností jsem hedvábí zasunula někde hodně hluboko. Děti byly malé, práce a denní starosti mi zabraly spoustu času a na tvoření mi ho moc nezbývalo, a když, tak jsem se věnovala olejomalbě.

Navíc jsem si říkala, že na to nemám prostor, že to vůbec neumím, atd. atd.. Brala jsem to tak, že jsem vyzkoušela něco nového a vrátila se ke svému pletení, šití a malování obrazů.

Čas plynul a já si na hedvábí dlouho ani nevzpomněla. Ale někde hluboko v srdci už byla zažehnuta jiskřička, která čekala, až ji rozfoukám…

A jednoho dne jsem narazila na jeden rukodělný časopis, kde bylo ručně malované hedvábí. Nemohla jsem se na to vynadívat, tam jsem uviděla, jak to má skutečně vypadat, úplně jsem se do hedvábí zamilovala. Ze všech stran se ke mně začaly dostávat informace o malbě na hedvábí, najednou jsem ručně malované hedvábí viděla všude.

I přes všechna úskalí a předsudky, že to nemůžu zvládnout, že na to nebudu mít dost místa atd., jsem nakonec začala. Bylo to u mě prostě silnější, jak všechny výmluvy.

V obchodě s výtvarnými potřebami jsem koupila úplně ty nejzákladnější věci, které jsem potřebovala. Základní sadu zažehlovacích barev, rám, bezbarvou konturu, připínáčky a malý šátek a začala jsem. Prostudovala jsem spoustu knížek, později navštívila kurz.

Bylo to těžké, spousta zničeného materiálu, vzteku, odkládání, že už toho nechám, že to nemá cenu. Ale znova jsem se k tomu vracela a zkoušela. A hedvábí se začalo poddávat, vidělo, že to s ním myslím vážně a přistoupilo na spolupráci. Zpočátku jsem mé výtvory věnovala jako dárky v rodině a přátelům, později jsem se odvážila jít s nimi na trh.

Ke grafologii, kterou všechno začalo jsem se už nevrátila, ale nebylo to zbytečné. Ukázalo mi to další směr, kterým jsem se měla vydat. Dnes se kromě malby na hedvábí a malování obrazů věnuji také výrobě šperků.

A věřte, že tvoření není o tom, jestli jste navštěvovali uměleckou školu. Je to o srdci, je to o tom vyjádřit co cítíte a dát to na plátno, na papír, na látku a nebo třeba do veršů.