Martina TrávníčkováSedím doma na pohovce s naraženým kolenem, ortéza až po zadek. Právě jsem přijela od doktora, vytáhl mi 30 ml krve, naštěstí nic zlomeného. Ruka také bolí jako čert, ale ta je jenom trochu pohmožděná, nic vážného. Nicméně je to prý na tři týdny.
Na jednu stranu jsem vděčná, že to mohlo dopadnout daleko hůř, na druhou stranu mám v hlavě vykřičník!
TŘI TÝDNY SEDĚT A NIC MOC NEDĚLAT, JÁ SE ZBLÁZNÍM!
Přesně před rokem mi ten samý doktor sundával sádru z ruky. A to jsem s ní chodila do práce, zlomená ruka byla levá a má práce, jelikož jsem pracovala v kanceláři, mi to dovolovala. Když jsem teď ležela na lehátku v ordinaci mě napadlo, že to asi něco znamená.
Celý život jsem byla zdravá, fakt zdravá, už jako děcko, mamka se mnou neměla žádné starosti, paragrafy v práci, nic takového. Chřipku jsem měla asi 3x v životě, nějaká angína, žádné úrazy, a teď během roku dva takové vážnější karamboly.
CO SE TO DĚJE?
A jak tak bezradně sedím, v hlavě se mi honí co všechno jsem měla domluvené: za týden prodej mých výrobků na handmade festivalu, školení s novými příležitostmi… atd. A najednou mi to docvaklo. Druhým kamarádkám jsem to radila, ale sama jsem to nedělala.
Neuměla jsem odpočívat, pořád jsem honila čas. A co je horší, odsouvala jsem věci, které jsou skutečně důležité. Jakoby tím honěním jsem si omlouvala, proč nemůžu udělat to, co opravdu mám. Vůbec jsem si neuměla zorganizovat práci, pořád jsem vymýšlela věci, které je potřeba udělat a nedělala jsem to, co je skutečně POTŘEBA UDĚLAT.
A najednou se zastavil čas, sedím na posteli a vím co teď mám udělat. Třeba napsat tento blogový článek, můj první, který jsem pořád odkládala, protože jsem měla strach, že nebudu vědět, o čem mám psát, co na to řeknou lidi, bla, bla, bla. Strachy, že to nebude dost dobré, aby to někdo četl nebo aby mě náhodou někdo nekritizoval.
A já jsem pořád říkala, že nemám čas to napsat, protože musím udělat ještě to a to. NEMUSÍM. Jak říkal můj tatínek: „Musíme akorát umřít“. Výmluvy, výmluvy, výmluvy.
Znala jsem jednoho člověka v našem městě. Byl to takový bezdomovec, několikrát zavřený, taková figurka, kterou má každé menší město nebo vesnice. A ten říkal, že v kriminále byla proslulá hláška: „Kecy nemají cenu“. Možná to bylo myšleno v jiném kontextu, než o kterém zde píšu, ale v té větě je řečeno vše.
Tento výrok se mi vryl do paměti. Člověk by si měl sednout a zamyslet se nad tím, co je pro něho v životě opravdu důležité a tomu se věnovat. Neokecávat, proč to nejde, protože…není čas, mám moc práce, ještě musím udělat toto a tamto, není to ještě dokonalé, musím to vylepšit, teď není ten správný čas, musím na tom ještě pracovat, udělám to příště…NE!
KECY NEMAJÍ CENU!!!
Takových příkladů, jako jsem psala o mém tatínkovi a pánovi z kriminálu mám spoustu, ale nechci být morbidní. Mám dobré přátele z branže hrobníků a správců hřbitova a z jejich výroků mi kolikrát leze mráz po zádech.
Čas, jedna z nejcennějších devíz v našem životě, vyplňme ho opravdu radostí, smysluplností a láskou. Jenom to má cenu, tady kecy nemají místo. Postavme se strachům, které jsou jen v naší hlavě a udělejme věci, o kterých víme, že mají smysl, ale z nějakého jenom nám známého důvodu je odkládáme. Třeba napsat svůj první článek na blog nebo říct svým nejbližším, že je máme rádi. A ono je to někdy sakra těžké.
Pořád hledáme nějaké kouče, radiče, jezdíme na různé semináře, kde hledáme odpověď. My tu odpověď máme sami v sobě, jenom se jí ze strachu vyhýbáme. Možná je pro nás nepohodlná nebo se bojíme selhání, nedokonalosti, chtěli bychom to jinak, ale ten červík v hlavě nedá pokoj a nedá, my ho odháníme a on tam pořád vrtá. My víme, že má pravdu, ale neustále to nějak okecáváme. Musíme se otevřít druhým lidem, protože pokud budeme zalezlí v té své ulitě a přemýšlet, jak by se to dalo udělat líp, tak se asi nestane vůbec nic.
Pamatujte si jedno: KECY NEMAJÍ CENU, a že jich v té hlavě je, že?
